Můj život s  myomem – 5.díl

Když se blíží operace nebo něco nepříjemného, ten čas nějak moc rychle plyne. Dva měsíce byly pryč a já se pomalu chystala ke svému nástupu do nemocnice. Ještě dobalit poslední věci a neděli 17.5.2015 v 16 hodin jsem měla nástup. Sestřička se mnou sepsala potřebné formality, zavedla mě na pokoj. Dostala jsem 3-lůžkový pokoj v ceně 280,–/noc.

Naivně jsem si myslela, že dostanu ještě nějakou lehkou večeři, ale bohužel ne. Ba naopak večer a ještě v pondělí ráno před operací mě čekal klystýr. Naštěstí zde používají šetrnější způsob v podobě jen malé lahvičky s roztokem, tak to bylo relativně v pohodě. Ještě pilulka na zklidnění a jde se spát.

Místo pondělní snídaně opět klystýr. Přesnou hodinu operace jsem nevěděla a tak jsem nervózně čekala. Těsně před 10 hodinou dopolední přišla sestřička, že už se to blíží – natáhnout kompresní punčošky jako prevence embolii byl u mě, vzhledem k mé váze, trochu problém a boj, a cca za půl hodiny jsme vyrazily na operační sál. Zde už to proběhlo rychle – pravou ruku napíchnutou pro výživu, levá ruka zafixovaná, abych se nemohla hnout. Do žíly jsem dostala anestézii a já pomalu cítila jak se se mnou všechno motá a moje tělo se ubírá do říše snů.

Bolestivé probrání

Jak dlouho jsem byla na sále to nevím, první čas, který jsem na JIPce začala vnímat bylo cca půl čtvrtá. Až později jsem se od manžela dozvěděla, že ze sálu mě přivezli lehce před půl jednou.

Probrání po narkóze bylo šílené – téměř okamžitě jsem si ublinkla, ale to bylo spíš z hladu, než že by mi bylo špatně po narkóze. V puse jsem měla sucho jak na Sahaře, ale z důvodu možného zvracení moc napít nedají. Spíš jen tak ovlažit pusu, což ale moc nepomáhá. Šíleně mě bolelo břicho, hadičky ze mě čouhaly ze všech stran – cévka na čůraní, hadička od drenu a dalšími 3 kabely jsem byla na hrudi napojená na monitor, který kontroloval moje životní funkce. Na JIPce bylo šílené vedro, a tak ze mě sestřička stáhla peřinu a přikryla mě jen slabým potahem. Střídavě jsem únavou usínala a zase se na chvíli probouzela. Na JIPce jsem byla až do úterního rána, kdy mě převezli následně zpět na pokoj.

Když mi v poledne sestra oznámila, že po obědě budeme vstávat z postele, brala jsem to jako dost špatný vtip. Zesláblá a hladová jsem se měla co udržet na nohou a přejít si těch pár metrů do koupelny a vyčistit zuby. Co se stravy týká, člověk nemohl očekávat zázraky – jogurt, přesnídávka, miska s piškoty, pudink a k obědu čistý vývar (ale chuťově dobrý) a k tomu hodně tekutá, téměř neochucená bramborová kaše s neochuceným mletým masem a to stejné i k večeři, jen bez polévky. Přiznám se, že kaši jsem nejedla ani jednou.

A jde se domů

Díky malé komplikaci jsem si poležela v nemocnici o den déle – byla jsem propuštěna v neděli, tedy 6. den po operaci.

Sotva jsem chodila, každý krok byl pro mě nadlidský výkon, sednout si do auta tak, aby to nebolelo, bylo téměř nemožné. Nedovedla jsem si vůbec představit jak budu doma fungovat.

Ale den ode dne to bylo lepší a lepší. 10. den od operace jsem byla na vyndání části stehů, a za dva dny zbytek, protože se jizva hojila a byl strach, aby to šlo pak vůbec vyndat. Pan doktor byl dobrá švadlenka, ale bohužel asi moc uzly utáhl a sestřičky docela bojovaly s tím, aby se jim podařilo stehy vyndat.

Doma jsem trávila dny v posteli, koukáním na televizi, sezením u počítače nebo četbou knížky. Nic jiného člověk dělat nemohl a to bylo dost frustrující.

Na kontrolu do nemocnice jsem šla 18. den po operaci. Měla jsem docela strach, protože dva stehy se mi hůře hojily, ale pan doktor byl s jizvou spokojený. Vytáhl mi jeden zapomenutý steh, který jsem si našla. Příští kontrola už bude u mé gynekoložky, a to 18. června.

Rekonvalescence

Klidový režim se dodržoval docela bez problémů, protože mě břicho docela bolelo a vlastně nic moc se nedalo dělat. Dle rad lékaře jsem jizvu mazala konopným olejem, který sloužil k pro maštění jizvy a konopí má hojivé účinky.

Den ze dne se však můj zdravotní stav zlepšoval, člověk pomalu zkouší co může – uklidit nádobí z myčky, nandat nádobí do myčky, sebrat pověšené prádlo, vyndat prádlo z pračky. Člověk zjišťuje, že maličkosti, které dřív dělal s naprostou samozřejmostí, byly teď prostě mimo moje možnosti.

Po třech týdnech jsem zvládla už sednout za volant, aniž by mě bolelo břicho.

Kontrola po čtyřech týdnech proběhla v pohodě – paní doktorka mě prohmatala břicho, udělala důkladný vnitřní ultrazvuk, což musím říct nebylo nic příjemného, ale jak mi bylo sděleno, ten vnitřek bude ještě dlouho bolet. Další kontrolu jsem měla 30. 6, tedy 6 týdnů od operace. Paní doktorka byla spokojena s tím, jak se vše hojí a já jsem byla uznána práce schopná.

Co říct závěrem?

Pokud se Vám stane, že Vám gynekoložka diagnostikuje myom, neznamená to nutně to, že skončíte jako já. Ne každá žena s myomem musí podstoupit operaci. Jsou ženy, které s tím žijí celý život, zvládnou otěhotnět a porodit dítě. Samozřejmě pod pravidelným lékařským dohledem, kdy bude sledováno, jak se myom vyvíjí.

Pokud Vám gynekoložka navrhne jako léčbu léky Esmya, určitě ji neodmítejte. Pokud si pročtete různé diskuse na internetu, tak se dočtete, že mnoha ženám tento lék zabral. Holt je to prostě jen prášek a někoho zabere a někomu ne. Já jsem bohužel byla v té druhé skupině, ale i takový je život. Ale za zkoušku člověk nic nedá.

Přejí Vám všem hodně zdraví.